Jsem Olivie.

Nepředstavím se titulem. Ne proto, že žádný nemám — ale protože by ti neřekl nic, co potřebuješ vědět. Většina téhle práce se prodává přes roli. Průvodkyně. Učitelka. Žena, která to zvládla a teď ti ukáže, jak. Tu roli neumím zahrát a přestala jsem se o to snažit.

Co dělám doopravdy: pracuju s tělem a nervovým systémem tam, kde se věda potkává se zkušeností. Ne jedno nebo druhé. Obojí, protože jedno bez druhého nikdy úplně nesedělo — ani mně, ani lidem, se kterými pracuju. Nevěřím na práci, která tě má opravit. Nevěřím na verzi tebe, která má být klidnější, měkčí, víc v pohodě, líp ovladatelná. To je jen další jazyk výkonu, jen vypadá jako klid.

Nezajímá mě tvoje správná verze. Zajímá mě moment, kdy tělo udělá něco jiného než vždycky — aniž bys nad tím musela přemýšlet.

Jsem vysoce senzitivní člověk. Často zaregistruju změnu v těle, náladě nebo prostoru dřív, než ji tvoje hlava stihne pojmenovat. Neberu to jako dar ani jako diagnózu. Je to způsob, jak vnímám — a v téhle práci to znamená, že tě nikam netlačím. Jdu tam, kam tělo směřuje samo, a často to zachytím dřív, než pro to najdeš větu.

Nejsem neutrální. Mám názor na to, co tělo potřebuje a co je jen hezky zabalený nátlak. Když se ptáš, řeknu ti, co si myslím — ne co chceš slyšet. Pro někoho je to moc. Pro tebe možná přesně to, co jinde nenašla.

Nemusíš věřit ničemu, co říkám. Nic z toho, co spolu děláme, víru nevyžaduje. Tělo reaguje na to, co se skutečně děje, ne na to, jak hezky to umíme vysvětlit — a já radši pracuju tam, kde se věci dají ověřit tělem, ne slovy.

To je celé. Žádné poslání. Žádná cesta. Jen práce, která mě zajímá dost na to, abych ji dělala přesně.

FROM THE BLOG

Zamyšlení